KINO MORAVA > Program > SEMINÁŘ RUSKÝCH FILMŮ 2011

SEMINÁŘ RUSKÝCH FILMŮ 2011

Časy konání:

11.11.2011 - 14:00

12.11.2011 - 08:30

13.11.2011 - 08:30

Místo: Kino Morava

Program XVIII. ročníku SRF ve Veselí nad Moravou

předběžný program, změna programu vyhrazena

pátek 11.11.
16.00 Pokání, 1984, r. Tengiz Abuladze
19.00 Solovecká moc, 1988, Marina Goldovská
21.00 Šestý červenec, 1968, r. Julij Karasik
23.30 Zítra byla válka, 1987, r. Jurij Kara

sobota 12.11.
08.30 Nesmrtelná garnisona, 1956, r. Zachar Agraněnko
10.30 Prověrka osudem, 1985, r. Alexej German
13.00 Vzestup, 1976, r. Larisa Šepiťkovová
15.00 Garáž, 1979, r. Eldar Rjazanov
17.00 Téma, 1979, r. Gleb Panfilov
20.00 Neomluvené divadlo - Sebevrah (kulturní dům)
23.00 Sluha, 1988, r. Vadim Abdrašitov

neděle 13.11.
08.30 Assa, 1987, r. Sergej Solovjov
11.30 Plumbum - nebezpečná hra, 1986, r. Vadim Abdrašitov
13.30 Město Zero, 1989, r. Karen Šachnazarov

 

ASSA
Assa, SSSR - Mosfilm, 1987, 142 min., barevný, čes. tit. Režie: Sergej Solovjev / scénář: Sergej Livněv, Sergej Solovjev / kamera: Pavel Lebešev / hudba: Boris Chrebenščikov / hrají: Sergej Bugajev, Taťjana Drubič, Stanislav Govoruchin, Dmitrij Šumilov, Viktor Bešljaga, Andrej Chaljavin
Sergej Solovjev, specialista na komorní psychologické portréty, rozkrývající duševní stavy mladých hrdinů, se na konci 80. let rozhodl natočit divácky přitažlivý titul ve spolupráci s populárními sovětskými rockovými skupinami. Atmosféru doby přelomu zachytil na příběhu milostného trojúhelníku, jenž tvoří představitel podsvětí, jeho mladičká milenka a jí věkově blízký zpěvák. Záměrná manýristická poloha melodramaticky směřovaného vyprávění vyjadřuje jak dekadenci uzavírající se epochy, tak bezuzdnost a chaos doby nastupující. Obrazový a stylový labyrint, příznačný pro tzv. perestrojkové filmy, je značně náročný na divákovu pozornost (tajemná zápletka) a orientaci v dobových odkazech (rocková hudba, zahraniční vzory, módní užívání angličtiny), nechme se však unášet duchem doby a obrazem jejích výstředností.

GARÁŽ
Garaž, SSSR - Mosfilm, 1979, 96 min., barevný, čes. verze.
Režie: Eldar Rjazanov / scénář: Emil Braginskij, E. Rjazanov / kamera: Vladimir Nachabcev / hudba: Andrej Petrov / hrají: Lija Achadžakova, Ija Savvina, Svetlana Němoljajeva, Valentin Gaft, Georgij Burkov

K realizaci Garáže přistoupil Eldar Rjazanov v době, kdy zaznamenal u diváků velký ohlas díky svým „městským pohádkám" (Ironie osudu a Služební román). Na vrcholu popularity se však odhodlal ke změně a namísto dalších romantických komedií, v jejíchž základech byl však vždy přítomen sociálněkritický podtext, natočil satiru. Východiskem se pro ni stal režisérův vlastní zážitek na Mosfilmu, který zde transformoval do schůze členů družstva pro výstavbu garáží, na níž představenstvo řeší nelehký úkol. Kvůli vznikající dálnici je nutné snížit počet parkovacích míst o čtyři a je přirozenou reakcí všech zúčastněných, že nikdo z přítomných nechce vypadnout z trpělivě budovaného pořadníku. Jednota místa a času (děj se odehrává během jedné noci v zoologickém muzeu) umožňuje všem představitelům rozehrát herecký koncert, jehož cílem je prověřování mravních kvalit jednotlivců i společnosti. Rjazanovův film vznikl sice na konci 70. let minulého století, do československých kin přišel (patrně pro svou kritičnost) až s téměř desetiletým zpožděním.

 

 

 

MĚSTO ZERO
Gorod Zero, SSSR - Mosfilm, 1988, 95 min., barevný, čes. tit. Režie: Karen Šachnazarov/ scénář: Alexandr Boroďanskij, Karen Šachnazarov / kamera: Nikolaj Němoljajev / hudba: Eduard Artěmjev / hrají: Leonid Filatov, Oleg Basilašvili, Vladimir Meňšov, Armen Džigarchanjan, Petr Ščerbakov, Jevgenij Jevstignějev
Stejně jako Vadim Abdrašitov a Alexandr Mindadze také Karen Šachnazarov a Alexandr Boroďanskij tvoří autorskou dvojici od studentských let, jejich Město Zero, satirický obraz vykolejené společnosti je však bližší Solovjevově Asse. Svět, který se ocitl na rozcestí mezi minulostí a budoucností, je tu spodobněn jako záhadné město s ještě bizarnějším vlastivědným muzeem. Inženýr Alexej Varakin, jenž přijel pouze vyřídit obchodní záležitost do místní továrny, je nakonec odsouzen strávit mezi relikviemi dávných dob (voskové figuríny Stalina, trojského krále Dardana, rockenrolových tanečníků i římských legionářů) zbytek života, neboť očekávaná budoucnost je ještě v nedohlednu.

 

NESMRTELNÁ GARNISONA
Bessmertnyj garnison, SSSR - Mosfilm, 1956, 97 min., č/b, čes. tit.
Režie: Zachar Agraněnko, Eduard Tisse / scénář: Konstantin Simonov / kamera: E. Tisse / hudba: V. Basněr / hrají: Vasilij Makarov, Vladimir Jemeljanov, Nikolaj Krjučkov, Anatolij Čemodurov, Valentina Serova

Válečné drama, odehrávající se v červnu a červenci roku 1941 v Brestu v západním Bělorusku. Právě toto město zachvátila německá vojska hned v prvních bojích, ovšem s výjimkou pevnosti, která vydržela vzdorovat nepříteli téměř celý měsíc.
„Z. Agraněnko spolu s K. Simonovem označili své dílo jako hrdinskou tragedii. Film ve scénách vlastního boje i všeho toho, co s ním souvisí, plně těží z dosavadních zkušeností sovětské kinematografie. Je dáno námětem a záměrem umělců to, že na rozdíl od filmů zachycujících vítězné fáze II. světové války se v Nesmrtelné garnisoně díváme do očí smrti, kosící jednoho obránce brestské pevnosti za druhým. V této otevřené pravdivosti podle mého soudu není hlavní novátorský přínos filmu, i když je nutno ji vysoko vyzdvihnout jako jeho klad.
Nejvíce si cením z Nesmrtelné garnisony toho, že autoři vtáhli jako aktivní účastníky do příběhu takřka všechny exponované osoby. Od prostých vojáků přes velitele až k rodinným příslušníkům a několika pohledům do nepřátelských řad postavy neilustrují, ale vytvářejí historii." Stanislav Zvoníček.
Film a doba č. 3 / 1957, s. 181.

PLUMBUM - NEBEZPEČNÁ HRA
Pljumbum, ili Opasnaja igra, SSSR - Mosfilm, 1986, 90 min., barevný, čes. tit. Režie: Vadim Abdrašitov / scénář: Alexandr Mindadze / kamera: Georgij Rerberg / hudba: Vladimir Daškevič / hrají: Anton Androsov, Jelena Dmitrijeva, Jelena Jakovleva, Alexandr Feklistov, Vladimir Stěklov, Zoja Lirova
Pokud ve filmu dvojice Abdrašitov - Mindadze I když nejsem vinen (1978) šlo „jen\" o výjimečnou lidskou situaci, pak Plumbum - nebezpečná hra - to už je diagnóza, klinická studie jedince, který v zájmu spravedlnosti přestává respektovat jakékoliv hranice a paradoxně se tak stává hrozbou pro společnost, jíž chtěl původně pomáhat. Vedle Assy (1987) rovněž typicky přestavbový snímek, který sice do jisté míry vyžaduje znalost ruských reálií a společenských souvislostí, nicméně i bez nich bude diváka z tohoto metaforického příběhu předčasně vyspělého hrdiny mrazit. Nebezpečná je moc stejně tak v rukou zločince jako fanatika spravedlnosti.

 

POKÁNÍ
Monanieba, SSSR - Gruzijafilm, 1984/1986, 146 min., barevný, čes. tit. Režie: Thengiz Abuladze / scénář: T. Abuladze, Nana Džanelidze, Rezo Kveselava / kamera: Micheil Agranovič / hudba: výběr N. Džanelidze / hrají: Avthandil Macharadze, Ia Ninidze, Khethevan Abuladze, Kachi Kavsadze

 

PROVĚRKA OSUDEM
Proverka na dorogach, SSSR - Lenfilm, 1971/1985, 90 min., č/b, čes. verze. Režie: Alexej German / scénář: Eduard Volodarskij / kamera: Lev Kolganov / hudba: Isaak Švarc / hrají: Rolan Bykov, Anatolij Solonicyn, Vladimir Samanskij, Oleg Borisov, Fjodor Odinokov, Nikolaj Burljajev
Na motivy otcovy povídky natočil Alexej German svůj debut už v roce 1971 pod názvem Operace Šťastný nový rok, do kin se však film dostal až o patnáct let později a pod příznačným titulem Prověrka osudem. Ještě před Vzestupem (1976) Larisy Šepiťko tu byla odvážně nahlédnuta psychologicky složitá situace zrady a odplaty v extrémních podmínkách partyzánské války, což vedle údajně příliš svébytné formální interpretace tématu posloužilo jako záminka pro značně odsunutou premiéru. Vedle Vladimira Samanského, hrajícího cenzory iritující postavu ruského vojáka v nepřátelské německé uniformě, který svou domnělou zradu vykoupí hrdinstvím, vytvořili hlavní role ústřední představitelé z Andreje Rubleva Rolan Bykov a Anatolij Solonicyn, nechybí ani Nikolaj Burljajev.

 

SLUHA
Sluga, SSSR - Mosfilm, 1988, 130 min., barevný, čes. tit. Režie: Vadim Abdrašitov / scénář: Alexandr Mindadze / kamera: Děnis Jevstignějev / hudba: Vladimir Daškevič / hrají: Oleg Borisov, Jurij Beljajev, Irina Rozanova, Alexej Petrenko, Alexandr Těreško, Valerij Novikov
Sedmý společný film režiséra Vadima Abdrašitova a scenáristy Alexandra Mindadzeho, v naší distribuci uvedený v pořadí jako třetí, je zajímavým podobenstvím, a to po Plumbum - nebezpečná hra (1986) opět na téma moci. Jejím nositelem však tentokrát není fanatický hoch, nýbrž postarší funkcionář stalinské éry. Stejně důležitou roli ovšem hraje také jeho podřízený, zpočátku naivní mladík, osobní řidič, sluha a posléze stejně nemilosrdný funkcionář zvaný Šakal. Konflikt, připomínající Bulgakovova „Mistra a Markétku\", naznačuje, že oba hrdinové patří mezi tzv. bílé ďábly jako jejich předobraz z předchozího filmu autorské dvojice. Neustálé prolínání časových rovin, v jejichž rámci dokonce protagonisté potkávají sebe sama, jen podtrhuje skutečnost, jak málo se lidé mění. Snad jen okolnosti.

 

SOLOVECKÁ MOC

Vlasť soloveckaja, SSSR - Mosfilm, 1988, 89 min., barevný, čes. tit.
Režie a kamera: Marina Goldovskaja / scénář: Viktor Listov, Dmitrij Čukovskij / hudba: Nikolaj Koretnikov, Marina Krutojarskaja

Slavný celovečerní dokument o táboře „zvláštního určení", vytvořeném na jednom ze Soloveckých ostrovů, nacházejících se v Bílém moři. Od počátku 20. let minulého století sem byli zasíláni političtí a církevní vězni, ale i skuteční kriminálníci. V izolaci od okolního světa zde zakoušeli tíhu totalitního režimu, znásobeného zde do podoby „státu ve státě". Nelidské podmínky se nesmazatelně zapsaly do tváří těch, kteří přežili a byli ochotni na ně vzpomínat před kamerou. Impulsem k natočení filmu byly neodeslané dopisy tehdejších vězňů, objevené na Sekyrné hoře, kde většina z nich nalezla svou smrt. Archivní filmové záběry se zde mísí s dotočenými, nad senzačností námětu převažuje empatie a vkus režisérky, která se nespokojuje jen s konstatováním věcí, ale snaží se poodhalit i jejich širší souvislosti.

 

ŠESTÝ ČERVENEC
Šestoje ijulja, SSSR - Mosfilm, 1968, 104 min., č/b, čes. tit. Režie: Julij Karasik / scénář: Michail Šatrov / kamera: Michail Suslov / hudba: Alfred Šnitke / hrají: Jurij Kajurov, Alla Děmidova, Vladimir Samojlov, Vladimir Tatosov, Vasilij Lanovoj, Vjačeslav Šalevič
Události kolem 5. sjezdu dělnických, rolnických, rudoarmejských a kozáckých poslanců, který se konal v červenci 1918 v Moskvě, posloužily Juliji Karasikovi jako dramatická osnova pro jeho historickou kroniku. Atentát na německého vyslance v Rusku měl zmařit vynucený brest-litevský mír, který bolševici hájili v zájmu zachování revoluce. Původci akce, členové frakce levých eserů, v čele s charismatickou Marií Spiridonovovou v podání Ally Děmidovové, však požadovali zrušení dohody. Za této situace se Lenin rozhodl od atentátu distancovat a rázně se vypořádat se svými dosavadními spojenci, kteří se údajně stejně jako Čechoslováci nechali koupit v zájmu britských a francouzských kapitalistů, jak se praví ve filmu. Působivost snímku, odehrávajícího se převážně za jednacím stolem, umocňuje hudba Alfreda Šnitkeho.

 

TÉMA
Těma, SSSR - Mosfilm, 1979, 95 min., barevný, čes. tit. Režie: Gleb Panfilov / scénář: Gleb Panfilov, Alexandr Červinskij / kamera: Leonid Kalašnikov / hudba: Vadim Bibergan / hrají: Michail Uljanov, Inna Čurikova, Stanislav Ljubšin, Sergej Nikoněnko, Natalja Selezněva, Jevgenij Vesnik
Než se Téma prosadilo na festivalu v Západním Berlíně, vyvolalo doma několik odmítavých reakcí. Filmu byla vytýkána údajná předpojatost vůči intelektuálům, objevily se výhrady k dosud tabuizovanému tématu emigrace a rozpaky rovněž způsobilo obsazení Michaila Uljanova do role eticky sporného spisovatele, protože populární herec fungoval ve všeobecném povědomí jako představitel pozitivních veřejných činitelů. V jeho podání je úspěšný dramatik Kim Jesenin umělcem v krizi, již se snaží potlačit výletem do Suzdalu, kde se hodlá inspirovat staroruskou atmosférou městečka při psaní své nové hry. Na pokraji duševních i fyzických sil však nachází rozpolcený muž silnější zdroj inspirace v průvodkyni místního muzea, jejíž tajemství se mu podaří nechtěně odhalit. Scéna, v níž žena prosí svého milence, režimem odmítnutého spisovatele, aby neemigroval, patří k nejsilnějším. Žádosti vedení Goskina, aby hrdinka ve scéně loučení partnera neprosila, nýbrž odsoudila, Panfilov odmítl vyhovět.
Festivalová ocenění: Zlatý medvěd na MFF v Západním Berlíně

 

VZESTUP
Voschožděnije, SSSR - Mosfilm, 1976, 100 min., č/b, čes. verze. Režie: Larisa Šepiťko / scénář: Jurij Klepikov, Larisa Šepiťko / kamera: Vladimir Čuchnov / hudba: Alfred Šnitke / hrají: Boris Plotnikov, Anatolij Solonicyn, Vladimir Gosťuchin, Ljudmila Poljakova, Sergej Jakovlev, Viktorija Goldentulova
K realizaci Nanebevstoupení (ruský název naše komunistická distribuce přeložila záměrně jako Vzestup) se Larisa Šepiťko rozhodla pod vlivem zážitku z filmu Alexandra Stolpera Živí a mrtví (1963) a natočila příběh o lidech, pro něž se válka stala měřítkem morálky. Dva hrdinové, dvě různá rozhodnutí v mezní životní situaci, kdy vyhnout se smrti znamená zradit, kdy zbabělost se ve výsledku pro svého nositele ukáže mnohem komplikovanější, děsivější než přímočará statečnost. Režisérka formovala svého hrdinu Sotnikova jako člověka vnitřní síly a jistoty, novodobého Krista, zatímco jinak sympatického Rybaka viděla jako v podstatě nešťastného Jidáše. Mezi těmito dvěma póly se pohybuje vyšetřující Portnov (Anatolij Solonicyn v nezvykle temné poloze), kolaborant bez skrupulí, ďábel v lidské podobě, věřící pouze v nicotu. Neočekávejme však prostý válečný příběh dvou partyzánů a jejich kata. Celý námět je budován na principu kontrapunktu, jeho svébytnou poezii najdeme v každém záběru, v každém záchvěvu vyčerpaného člověka, v každém detailu zasněžené krajiny. Scény beznaděje tonou ve ztišené, tklivé hudbě, ale přitom i závěrečná sekvence popravy má mimořádnou sílu katarze. Poselství se totiž dá přenést i očima, pohledem.
Festivalová ocenění: Zlatý medvěd na MFF v Západním Berlíně

 

ZÍTRA BYLA VÁLKA

Zavtra byla vojna, SSSR - Gorkého studio filmů pro děti a mládež, 1987, 84 min., č/b + barevný, čes. tit. Režie: Jurij Kara / scénář: Boris Vasiljev / kamera: Vadim Semjonovych / hudba: úryvky z děl Antonia Vivaldiho / hrají: Irina Čiričenko, Natalja Něgodova, Julija Tarchova, Vladimir Zamanskij

Jímavý portrét generace studentů z provinčního městečka, do jejichž dospívání zasáhl stalinský represivní režim a Velká vlastenecká válka. Režisér jej natočil na základě stejnojmenné prózy Borise Vasiljeva jako svůj absolventský film na VGIK, který v upravené podobě šel potom do kin, kde se stal událostí sezóny. Ve filmu se představili začínající herci, z nichž nejvýrazněji se prosadila Natálie Něgoda, proslavená o rok později titulní rolí v dramatu Malá Věra. Neméně působivé jsou zde výkony dalších účinkujících, mladšího i staršího data narození (Nina Ruslanova v roli matky, která rodičovské výchově nadřazuje práci pro komunistickou stranu, jejímž ideám je až fanaticky oddána, zároveň však pociťuje úzkost z probíhajících represí). Celý film je koncipován jako vzpomínka na školní třídu 9. B, což se odrazilo v jeho fragmentární stavbě vyprávění, v níž se střídají černobílé, případně tónované, pasáže s barevnými.
Festivalová ocenění: Zvláštní cena poroty na MFF v Mannheimu 1987

 

 REŽISÉŘI

JULIJ Jurjevič KARASIK
(24.8. 1923 v Chersonu - 23.1. 2005 v Moskvě)
Po absolvování katedry režie na VGIK pod vedením Sergeje Gerasimova a Tamary Makarovové pracoval deset let ve studiu populárně vědeckých filmů a natáčel také týdeníky. Po patnácti krátkých snímcích debutoval v dlouhometrážním hraném filmu dramatem Očekávejte dopisy (1961), následoval rovněž v zahraničí ceněný dětský film Divoký pes Dingo (1962) a Člověk, kterého miluji (1966). Do náročného ústředního partu Marie Spiridonovové v historické kronice Šestý červenec (1968) obsadil členku moskevského divadla na Tagance Allu Děmidovovou, která hrála také hlavní roli Iriny Arkadiny v jeho adaptaci Čechovova Racka (1972). Filmovým zpracováním klasické předlohy, tentokrát Maxima Gorkého, je rovněž jeho drama Bez slunce (1987) s Innokentijem Smoktunovským. Karasikova režijní kariéra se uzavřela v roce 1996.

ALEXEJ Jurjevič GERMAN
(20.7. 1938 v Leningradě)
Syn známého spisovatele debutoval v hraném filmu už v roce 1971, jeho Operace Šťastný nový rok se však dostala do kin až roku 1986 a pod názvem Prověrka osudem. Dříve než se tento snímek podařilo prosadit k promítání, uviděli diváci jeho ve skutečnosti už druhý počin Dvacet dnů bez války (1976), příběh válečného dopisovatele na dovolené v Taškentu. Hrdina je sice na vzácnou chvíli vzdálen událostem na frontě, ale nervní napětí, jímž je už neovladatelně prostoupen jeho život, jej přirozeně nemůže opustit ani v zázemí. Vynikající ztvárnění atmosféry konce 30. let pomocí retro stylizace a tónovaní obrazu představuje následující Můj přítel Ivan Lapšin (1982/85), líčící osudy skupiny pracovníků bezpečnosti, kteří v přístavním městě likvidují místní podsvětí. Aktuální budovatelský optimismus s dozvuky revoluce už pomalu střídá předtucha blížící se války a narůstajícího stalinského teroru. Nepatrná narážka tímto směrem stačila k tříletému zákazu filmu.To, co se však tady odehrávalo jakoby šeptem, zaznělo v opusu Chrustaljove, vůz! (1998) s plnou silou. Všechny postavy, včetně ústředního lékaře, generála Jurije Glinského, se v Germanově završujícím díle pohybují v ohromném, spletitém bludišti nekonečných stalinských represálií, devastujících jejich těla i duše.

LARISA Jefimovna ŠEPIŤKO
(6.1. 1938 v Arťomovsku - 2.6. 1979 v Kalininské oblasti)
Pro dynamickou osobnost Larisy Šepiťko byla vždy charakteristická nepřizpůsobivost, vzdor vůči konvencím, důraz na emotivní stránku filmového díla. Za její profesionální kariéru jí bylo dáno natočit pouze čtyři celovečerní filmy, přesto však stačila zanechat výraznou stopu, o nic méně zajímavou než její generační kolegové Jurij Iljenko, Emil Loteanu, Gleb Panfilov, Alexandr Mitta či Georgij Danělija. Jako studentku na VGIKu ji ovlivnil především její profesor Alexandr Dovženko, u něhož objevila své poetické principy, sklon k alegorizaci hrdinů či důležitost hudby při zachycení emoce. Svůj absolventský film Pot (1963) pak záměrně natáčela v produkci Kirgizfilmu, neboť se chtěla pohybovat v co nejsvobodnějších podmínkách. A ani v případě Křídel (1966) od výrazně autorského postoje neustoupila. Její druhý počin vznikal na základě původního scénáře Valentina Ježova a Natalji Rjazancevové, když však oba souhlasili se změnami, o něž je režisérka požádala, netušili, že na plátně svůj text vůbec nepoznají. Příběh válečné pilotky, které se nedaří najít smysl života v poválečných všedních dnech, Šepiťko pojala jako vyznání lásky k muži, o něhož ve víru války hrdinka přišla a zároveň vnitřní drama nenaplněné bytosti, neschopné žít na zemi obrazně i doslova. Poté se režisérka soustředila na příslušníky své generace a napsala scénář o třicetiletém lékaři, který po návratu ze zahraničí prochází duševní krizí. Za jeho filmovou podobu, snímek Ty a já (1971) pak obdržela Stříbrného lva v Benátkách, za tento úspěch však sama zaplatila duševní i fyzickou vyčerpaností. Jakmile ovšem překonala další fatální zdravotní komplikace (život ohrožující zranění páteře v době těhotenství), vrhla se do dalšího projektu, jenž představoval Vzestup (1976). V těžkých podmínkách zimních exteriérů dokázala opět strhnout celý štáb a výsledkem byl Zlatý medvěd na MFF v Západním Berlíně. Kariéru nacházející se „na vzestupu\" však o tři roky později náhle uzavřela automobilová nehoda, k níž došlo na počátku natáčení jejího pátého hraného filmu Loučení (1982), jenž posléze dokončil její manžel, režisér Elem Klimov.

GLEB Anatoljevič PANFILOV
(2.12. 1934 v Magnitogorsku)
Působil jako technolog v chemickém závodě ve Sverdlovsku, když zhlédnul film Michaila Kalatozova Jeřábi táhnou (1957) a zcela změnil své dosavadní plány. Nejprve založil amatérské studio, pak začal natáčet dokumenty pro televizi a roku 1960 se přihlásil k dálkovému studiu na VGIK, kde se soustředil na kameru a posléze také na režii. O deset let později už tady vyučoval sám a za dalších deset let byl zvolen tajemníkem nového vedení Svazu sovětských filmových pracovníků pro svoji uměleckou a lidskou autoritu v době přestavby kinematografie. Právě proto to však neměl Panfilov ve svých začátcích snadné: do rozpadu SSSR se mu podařilo natočit pouze sedm filmů. Jeho debut Ohněm se nepřebrodíš (1967), kde netradičně zachytil téma občanské války, se setkal s nepochopením. Nejdříve ani nebyl uveden do distribuce, byla mu vyčítána pochmurnost a nevzhlednost hlavní hrdinky i prostředí. Inna Čurikovová, která se posléze stala vedle životní partnerky také vynikající hlavní představitelkou všech režisérových filmů, si vytrpěla podobné urážky jako kdysi jiná její talentovaná kolegyně Alexandra Chochlovová. Zatímco pro Panfilova se jistým zadostiučiněním a důkazem správnosti volby hlavní představitelky stal již Zlatý leopard na XXII. MFF v Locarnu, Čurikovová si „oddechla\" až po vzniku jejich dalšího společného filmu Začátek (1970), po jehož uvedení se z vysmívané ošklivky stala nejpopulárnější sovětskou herečkou. Její dělnice Paša Stroganovová, která dokáže procítit osud Jany z Arku, již dostane za úkol ztvárnit, se stala extrémním předobrazem dalších režisérových hrdinek, ať už to byla Jelizaveta v Prosím o slovo (1975), Saša v Tématu (1979) nebo Vassa v jeho originálním pojetí hry Maxima Gorkého. Ačkoli masový divácký zájem o Začátek vyvolal znovuobjevení filmu Ohněm se nepřebrodíš, s Tématem měl Panfilov znovu problémy a do kin se dostalo až sedm let po jeho natočení. Příznivé reakce doma korunoval rovněž úspěch mezinárodní. Poté režisér ustoupil od tvorby vlastní a začal se soustředit na adaptace klasických předloh: po Valentině ((1981) Alexandra Vampilova následují dvě hry Maxima Gorkého Vassa (1983) a Matka (1989). Snaha vyzkoušet si jiné výrazové prostředky přivedla filmového režiséra také k divadelní režii, když roku 1986 inscenoval Hamleta s Olegem Jankovským v titulní roli a Innou Čurikovovou jako Gertrudou. Spolu se tato dvojice setkala i v jeho dalším filmu Bez viny vinovatyje (2008). - Od začátku své tvorby je tvůrce obklopen skupinou stálých spolupracovníků, k nimž vedle Čurikovové patří hudební skladatel Vadim Bibergan, architekt Marksen Gauchman-Sverdlov a od filmu Téma kameraman Leonid Kalašnikov.

VADIM Jusupovič ABDRAŠITOV
(19.1. 1945 v Charkově)
Pod vlivem události prvního letu člověka do vesmíru vystudoval nukleární fyziku, ale už během studií se angažoval v amatérském filmovém hnutí. Po absolutoriu působil chvíli jako inženýr, ale nakonec se rozhodl přihlásit na VGIK na filmovou režii, kde se stal žákem Michaila Romma a po jeho smrti Lva Kulidžanova. Už ve škole se seznámil s Alexandrem Mindadzem a během následujících třiceti let spolu vytvořili jedenáct filmů, které získaly mnoho domácích i zahraničních ocenění. Režisér a jeho scenárista evidentně od počátku inklinovali k psychologickým studiím o problému viny a možnostech jejího odčinění, k filosofické reflexi o smyslu a hodnotách života vůbec. Společně už debutovali, a to filmem Slovo má obhajoba (1976), psychologickou studií ženy, obžalovanou z pokusu o vraždu svého druha, a její obhájkyně, která poté začne přehodnocovat vlastní vztah k životnímu partnerovi. Následoval podobně laděný snímek I když nejsem vinen (1978), drama muže, jenž se snaží ve vědomí i skutkem překonat pocit viny za smrt staré ženy při dopravní nehodě. Tvůrci dokázali mistrně zachytit zvrat v životě úspěšného vědce a jeho ženy a jejich marnou snahu zbavit se břemene výčitek. Zvláště výmluvná je pak scéna, kdy si téměř šťastný muž před zraky své zoufalé manželky balí věci pro předpokládaný výkon trestu, neboť, jak se později ukáže, není nic obtížnějšího, než vinu cítit, ale nemít možnost s takovým pocitem nijak naložit. Hon na lišku (1980) představuje příběh rozporuplného vztahu pětatřicetiletého dělníka a nevyhraněného výrostka, který začne přepadením. Zbitý muž však nepropadne nenávisti, nýbrž snaží se pochopit mladíkovy pohnutky pro takové jednání. Dále jsme u nás mohli vidět šestý a sedmý společný počin Abdrašitova a Mindadzeho Plumbum - nebezpečná hra (1986) a Sluha (1988), oba si připomeneme v rámci semináře a měly by nám naznačit, že scenárista tu hraje roli dosti zásadní, ne-li s přibývajícím časem intenzivnější než sám režisér. Jejich další čtyři snímky z našich kin neznáme, zatím poslední společný projekt je datován rokem 2003.

KAREN Georgijevič ŠACHNAZAROV
(8.7. 1952 v Krasnodaru)
Katedru režie na VGIK vystudoval pod vedením Igora Talankina, jemuž rovněž asistoval na filmu Volba cíle (1975). Debutoval v roce 1979 a o pět let později se dostavil dokonce hned mezinárodní úspěch s filmem Milujeme jazz (1984). Následoval Zimní večer v Gagře (1985), vzpomínky slavného stepaře na dny jeho zašlé slávy, jimiž v SSSR triumfoval jakožto nejlepším hudebním filmem roku. Také vysoko byl diváky i kritikou hodnocen psychologický snímek Kurýr (1986), představující ruskou obdobu našeho Evžena mezi námi (1981). Na mezinárodní scéně Šachnazarov opět zabodoval se satirou Město Zero (1988). Pozoruhodnou psychologickou studii představuje jeho koprodukce Atentát na cara (1991) s Malcolmem McDowellem coby údajným vrahem carů Alexandra i Mikuláše a vynikajícím Olegem Jankovským jako psychiatrem, který je postupně svým pacientem ovládán natolik, že nabývá Mikulášovy identity. Roku 1998 se režisér stal generálním ředitelem Mosfilmu, angažuje se ve filmovém vzdělávání i politice, nepřestal se však věnovat ani své původní profesi.

ZACHAR Markovič AGRANĚNKO
(6. 7. 1912 v Sankt-Petěrburgu - 24. 10. 1960 v Moskvě)
Vlastním příjmením Jerufimovič. V roce 1937 vystudoval v tehdejším Leningradě divadelní režii. Dramata na scéně nejen inscenoval, ale i sám psal. Od roku 1955 působil jako režisér na Mosfilmu.Ve svých filmech zobrazoval hrdinství sovětských občanů ve Velké vlastenecké válce. Po hraném debutu Nesmrtelná garnisona natočil Leningradskou symfonii o nastudování známé skladby Dmitrije Šostakoviče v obleženém městě. Byl autorem několika filmových scénářů.

 

EDUARD Kazimirovič TISSÉ
(1. / 13. 4. 1897 v Libavě / Lotyšsko - 18. 11. 1961 v Moskvě)
Po studiích malířství a fotografie začal od roku 1914 pracovat jako kameraman dokumentárních filmů. Zachycoval události první světové války a občanské války. Zásadním momentem jeho kariéry bylo setkání s režisérem Sergejem Ejzenštejnem při natáčení filmu Stávka (1924), jímž se započala jejich dlouholetá spolupráce. Natáčel i s jinými tvůrci. Režii si vyzkoušel nejen u Agraněnka, ale o mnoho let dříve také u Romana Karmena na dokumentu Moskva - Kara-kum - Moskva (1930).

 

ELDAR Alexandrovič RJAZANOV
(18. 11. 1927 v Samaře)
Jméno Eldara Rjazanova je v ruské kinematografii spojováno především s filmovou komedií. V tomto žánru i debutoval, jeho Karnevalová noc (1956) se brzy od své premiéry stala klasikou. V roce 1966 se na scénáři jeho filmu Pozor na auto podílel právník, novinář a dramatik Emil Braginskij a jejich další spolupráce trvala více než dvacet let, během nichž natočili na deset titulů (poslední byla Zapomenutá melodie pro flétnu, 1988). Žánr komedie se v nich kombinoval s melodramatickými a satirickými prvky. V roce 1984 Rjazanov překvapil originální adaptací dramatu Alexandra Ostrovského Bez věna. Jeho Krutá romance jinak než předloha domýšlela motivace jednání postav a navzdory pečlivé výpravě (19. století) v jejím hudebním doprovodu zněly dobově asynchronní texty (Marina Cvetajeva, Bella Achmadulina, i sám Rjazanov). Od 90. let režisér pokračoval v komediálním žánru, který přizpůsobil novým společenským podmínkám. Film Tichá voda (2000) věnoval Emilu Braginskému, zesnulému v roce 1998. Do historických reálií situoval komedii Klíč od ložnice (2003) a na dánského spisovatele se zaměřil ve fantazii Andersen. Život bez lásky (2006). V témž roce se pokusil navázat na svůj debut filmem Karnevalová noc 2 anebo Po padesáti letech.