KINO MORAVA > Program > Program > KELID

KELID

Časy konání:

21.03.2010 - 12:15

Patří do:

(Klíč). Írán, 1987, 70 min. Režie: Ebrahim Forouzesh. Scénář: Abbás Kiarostami. Kamera: Mohammad Aladpoush. Hudba: Boško Petrovič. Hrají: Mahnaz Ansarjan (Amir Mohammad), Pour-Hassan, Emad Taheri, Fateme Asar, Abbás Jafari.

Klíč je esencí toho nejtypičtějšího, čím íránská kinematografie okouzlila svět. Je determinován prostory jednoho bytu, ve kterém jsou uzavřeni šestiměsíční škvrně a čtyřletý Amir Mohammad. Matka právě odešla. Amir Mohammad chce dát napít kanárkovi, ale voda z kohoutku neteče. Amir proto vezeme kojeneckou láhev, sám se napije a chce ji doplnit. Mimino řve, Amir Mohammad je musí přebalit. Postupně se řetězovitě zapojují další předměty - postýlka, chodítko, koš na smetí a sklenice se zavařeninou, která se později rozbije. Kromě toho hrozí i výbuch tlakového hrnce. Po dalším chlapcově zákroku začne unikat plyn. Každý oříšek Amir Mohammad na poslední chvíli vynalézavě vyřeší, zároveň si tím však způsobí další problém. Tato začarovaná domácnost připomíná zkazky o obludách, které se zmnožují, kdykoli je hrdinný rek rozsekne vedví. Když už Amir Mohammad přijde na to, jak shodit z věšáku klíč, spadnou všechny šaty. Když už se klíč najde, zapadne mu pod zamčené dveře. Podobně jako Chaplin ve svých raných groteskách, tak rovněž Amir Mohammad zápasí s potměšilou dvojznačností domácích předmětů, které mají člověku pomáhat, ale za jistých okolností se k němu mohou chovat až vzdorovitě. (Možná se do práce s předměty promítla i Kiarostamího zkušenost ze Zlína, v němž na počátku 70. let studoval u Hermíny Týrlové techniku animovaného filmu.) Ačkoli napětí roste a chlapec vždy jen o vlas mine největší nebezpečí, ani na okamžik nepropadá zoufalství. Nepodléhá panice a stále stejným tempem, tvrdohlavě, s nehasnoucím důvtipem (aniž by zapomínal na bratříčka) řeší vršící se potíže. Jako se bolero se znervózňující pomalostí vrací po spirále do týchž melodických končin, tak se i Amir Mohammad znovu a znovu vrhá do akce. Dospělý člověk by se přitom z kumulace domácích katastrof už dávno zhroutil... Středostavovská domácnost tu připomíná stát - hrozí jí vnitřní nebezpečí (výbuch), má uzavřené hranice (zboží se pašuje košíkem spuštěným z okna) a má také svého loajálního občánka, jenž opakuje: „Maminka mi řekla, abych na nic nesahal." Tato doktrína mu však v praxi není nic platná. Na rozdíl od něho se diváci ven dostanou. Venku pulsuje ulice, živý trh, pozornost upoutá především šikovný zelinář. Laskavá sousedka se snaží chlapce vysvobodit a vůbec lidé venku projevují s uvězněným předškolákem účast a solidaritu.. „Klíč je jako perský koberec, k jehož kvalitě a hodnotě přispívá, kromě vzoru a množství uzlů, také způsob, jak byl utkán," napsal kritik Masúd Mahrabí v medailonu Ebrahima Forouzeshe Za zavřenými dveřmi (Film International, Spring '94, str. 34). Čas obsažený v záběrech není přitom naplněn ničím přesnějším než složitou fyzickou akcí malého protagonisty. Objektivní kamera využívá svou všudypřítomnost a dostane se i do škvír, kam Amir Mohammad přístup nemá. Divák se směje, není to však smích na úkor hrdiny, nýbrž sympatizující úsměv, jímž oceňujeme jeho důvtip a klidnou tvář - podobně jako se bavíme ledovým klidem Bustera Keatona. Vše, co chlapec provádí a zakouší, aktivizuje v divákovi elementární ochranitelské instinkty. Spjatost publika s hrdinou je natolik intenzívní, že máme chuť upozornit Amira Mohammada na každé blížící se nebezpečí, tak jako matka vybízí dítě k opatrnosti, tak jako děti v loutkovém divadle upozorňují prasátko na vlka. „Nejhororovějším" elementem přitom není sporák, ani hrnec, nýbrž nevypočitatelné nemluvně, jehož křik, pohyby i látková výměna zahušťují prostor nejvyšším napětím: podaří se Amirovi Mohammadovi obstát tak, aby se dítěti neublížilo?