KINO MORAVA > Program > Program > CHUŤ TŘEŠNÍ

CHUŤ TŘEŠNÍ

Časy konání:

21.03.2010 - 10:30

Patří do:

(Ta'm e guilass). Írán, 1997, 98 min. Režie: Abbás Kiarostami. Scénář: Abbás Kiarostami. Kamera: Homajun Pajvar. Hudba: Jahangir Miršekari. Hrají: Homajun Eršadi (Pan Badii), Ahdolhossein Bagheri (Taxidermista), Safar Alí Moradí (Voják), Mir Hossein Núrí (Seminarista).

Íránské filmy vycházejí často z jednoduchého nápadu a také Chuť třešní je dlouhou variací na jediný motiv. Podzimní krajinou, žlutou, hnědou, vyprahlou, jede bílý automobil kombi a v něm muž středního věku a stavu. Navazuje kontakt s různými muži, zve je do auta a nabízí jim výdělek, prokáží-li mu malou, ale těžkou službu: chce v noci spáchat sebevraždu a záleží mu na tom, aby jeho mrtvola nezůstala v jámě pod širým nebem a aby přitom nebyl pohřben zaživa. Nejde o víc než o dvacet lopat hlíny, které na něj má smluvený muž navršit; pak si může hrobník amatér vzít tučný obnos z auta a jít. Ještě předtím má na sebevraha zavolat, a zastihne-li ho živého, pomoci mu vylézt z jámy; ani tehdy ho odměna nemine... Úkol zdánlivě jednoduchý je v muslimském (a ostatně i v křesťanském) světě velkým problémem, neboť znamená spolupráci na sebevraždě, a ta je eticky a nábožensky nepřijatelná. Proč chce muž odejít ze světa, se nedozvíme. Dokonce se ani nedozvíme, podařila-li se sebevražda i s následným pohřbením, nebo ne. Jde o rozpravu, o rozmluvu o sebevraždě, kterou Íránec Badii vede se třemi muži různého věku, národnosti a životní zkušenosti: s kurdským vojáčkem, s afghánským posluchačem teologie a s tureckým taxidermistou, čili preparátorem živočišných těl. Všichni tři mají svými profesemi cosi společného se smrtí. Proč je muž bere do automobilu, proč s nimi hovoří nejen o svém přání být pohřben, ale i o dalších věcech? Záleží mu tolik na kvalitě člověka, jenž mu má prokázat poslední službu? Přeje si v koutku duše, jak to u sebevrahů bývá, aby mu jeho záměr někdo rozmluvil? Nebo si naopak chce svůj konec pojistit, a proto do něj vtahuje další lidi, aby pak sebevraždu dodržel jako dané slovo? Kiarostami natočil Chuť třešní ve svém přesném stylu, jehož principem je motivický minimalismus, nevášnivé, racionální podání, paradokumentární chlad, množství nevzrušivých, improvizovaně vyznívajících dialogů. Co divák vidí a slyší, nemůže být už jednodušší a prostší. O to bezednější je filozofická hloubka problému. Tvorbu Abbáse Kiarostamiho nalézáme blízko např. Robertu Bressonovi, jistou blízkost bychom snad našli i v ranější tvorbě Krzysztofa Zanussiho. Z pro režiséra typické emoční distance vyplývá i absence hudby. Kiarostami patří k těm mistrům světového filmu, pro něž mají daleko větší metafyzickou sílu reálné zvuky materiálního světa. Hudba zazní v Chuti třešní až na závěr - je to ironicky vyznívající džez, pohřební blues, provázející scénu, v níž se vojáci kochají krásou jarních květů. Pro evropské diváky, kteří se s íránskou kinematografií dosud nesetkali, i pro ty, kdo byli nadšeni Kiarostamiho trilogií, může být Chuť třešní malým zklamáním. Barvité podívané si zde divák neužije, nezáří tu perské koberce jako v Machmalbafově hitu Gabbe, kolize a konflikty jsou zamlčeny a povzbuzení není na první pohled zřejmé. Film se divákovi poddává až po delší úvaze.
Jaromír Blažejovský, Filmové listy, redakčně upraveno a kráceno.
Ocenění: Zlatá palma (MFF Cannes)